„Po měsíční záři pozdrav tobě posílám...“
Polánecký kolibřík
*197?
Nostalgická úvaha na téma Kolibříkovská historie od Zděňka Palána

Někdy v sedmdesátých letech jsme se rozhodli uspořádat v Hradišti pěveckou soutěž. Tehdy byl velmi populární Slavík a tak jsem si říkal, že to bude v podstatě stejné, ale menší – a když tedy pták, tak kolibřík. Hradištský kolibřík byl tehdy moc prima v tom, že vystoupil každý, kdo uměl něco zazpívat a dokonce i ti, kteří nic neuměli.
Prehistorie
Někdy v sedmdesátých letech jsme se rozhodli uspořádat v Hradišti pěveckou soutěž. Tehdy byl velmi populární Slavík a tak jsem si říkal, že to bude v podstatě stejné, ale menší – a když tedy pták, tak kolibřík. Hradištský kolibřík byl tehdy moc prima v tom, že vystoupil každý, kdo uměl něco zazpívat a dokonce i ti, kteří nic neuměli. Velmi populárním hitem na několik let se stala píseň "Řebík se voh", se kterou do soutěže vstoupili interpreti Šelma, Myšák (v Kolibříku se tudíž stali nesmrtelnými) a Manekýn. Potom vše na delší dobu utichlo a když se vybudoval v osadě amfiteátr, tak že aby se nějak využil, se Kolibříkovská tradice oprášila a v roce 1985 byl odstartován Polánecký kolibřík. Jak už bylo řečeno nemá to nic společného s výskytem opravdového kolibříka; a s kolibříkem fialovohrdlým (Lampornis calolaema) nemá nic společného ani kolibříkovský emblém, používaný již od prvního ročníku. To byl jen vymyšlen pták, který by se dal nenáročně malovat.

Divácká soutěž
Divácká soutěž už má také svoji historii a řekl bych, že jí "jedeme" od samého začátku. Má jen tu nevýhodu, že jsme ji nezaznamenávali do výsledkové listiny, takže už to dnes nedáme dohromady. Víme jen, že v roce 2005 vyhráli u diváků Skauti z Ústí a v roce 2006 Tres Amigos (Alesandro spolu s Vlakem na Znosím).
Vítězové a poražení
Dlužno poznamenat, že Kolibřík má jen vítěze. Kdo si to ještě nezkusili, doporučuji se aktivně zúčastnit a zjistíte, že základní vítězství je nad sebou samým. Od počátku jsme nechtěli navodit prestižáckou atmosféru a snažili jsme se o to, aby si mohl zazpívat každý, kdo chce. Jenže – aby to bylo nějak zajímavé tak se udělala porota. Je to dobře i špatně. Dobře v tom, že je vždycky dobré, když o něco jde a také je ten program divácky atraktivnější. Blbé je to v tom, že ta prestiž přece jen funguje. Protože je porota naprosto amatérská, podléhá atmosféře přehlídky, která se pochopitelně stupňuje (a to nejen množstvím veselých tekutin) a neustále lépe hodnotí. Ještě se nám nestalo, aby zvítězil někdo, kdy si vylosoval první vystoupení. Zkoušeli jsme i to, že vystoupil někdo první jako oběť a pak teprve šli soutěžící, zkoušeli jsme i to, že se obětovalo ÚN a teprve potom nám došlo, že je to vlastně jedno a nechali jsme věcem průběh.

Vzpomínka musí patřit i Petru Fajtovi (blanický dřevorubec, co se potom vracel odněkud ze severu i s pěknou a pěkně zpívající dcerou, co si říkala Rybajzlice). Líbil se i Honza Starý nebo Pjovaz (vzpomínáte?) nebo i Šiškovi. Prima byli i Old Farts – Míla Hlavnička, Venca Brož a Áda Dusil s průměrným věkem něco pod 80. Rádi jsme poslouchali Ditu Strachotovou (co se potom odmlčela) a pochopitelně stálici posledních let – Chmelíky z Becajdy (Kosíci a Franťák) i becajďácké Kamélie. a mohlo by se vzpomínat dál – třeba na několikerá vystoupení ústeckých skatů, na mužný hlas Glenyho, pochopitelně na vždy sympatická vystoupení dua Vlak na Znosím nebo taliánsky temperamentní a divácky úspěšné vystoupení Alesandra. Lahvátor – ten vystoupil 2x a 2x zvítězil – a to i večer v saloonu.
Dostávám se do blbé situace – člověk při takovýchto případech nemá nikoho jmenovat, protože tutově na někoho zapomene, což je nemilé. Já vím, že těch, na které si rádi vzpomeneme bylo daleko víc a tak se omlouvám těm, které jsem nejmenoval.
Účastníci
K dnešnímu dni už máme za sebou 22. ročník a je na co vzpomínat. Pamětníci rádi vzpomenou na Šakalí dech, který v prvních ročnících byl jedničkou, ale i na stálici, kterou je kapela ÚN (v podstatě ve stejném složení dvacet let – Vrla, Skopec, Hynek, Žába, Palánová, Hošková + vždycky ještě někdo), na Roberta Slezáka (který nám předvedl, že kytara je hudební nástroj). Škoda, že se odmlčeli poetičtí vlašimáci Rys nebo Chlumec (které jsme rádi poslouchali). Z vítězů musíme zmínit i Blábolovou s Mirisem nebo Benešovi se Skopcem. Mezi festivalové jedničky patří bezesporu Jirka Novotný, alias Černej, který se zúčastnil snad všech ročníků (až na ten poslední, kdy to nestihl dopravně a přišel po losování, čímž nebyl připuštěn – což mi přišlo líto).


Vlastně jsem chtěl mluvit o lidech. Dlužno vzpomenout všechny Skopcovi (Karel st. jako šéf poroty, Karel ml. jako šéf organizace, Mirek jako organizátor), Mirise, co zajišťuje spokojenost konzumentů, Mirka Vrlu, co pečuje o osadní vystoupení a také o klipy (bude řeč dále), Karla Zieglera, co udělal totem a má na starost výzdobu, Agráru a Ivana Znášíka, co fungují jako osvětlovači saloonu a okolních terénů, všechny osadníky, kteří se zúčastňují brigád, Jardu Hrušku, co se letos s řadou ostatních zasloužil o znovupostavení Dubské lávky, manžele Krchovi, co čepují od půlnoci do rána, i všechny ostatní, co čepují přes den a večer. No – a tutově jsem zase na někoho zapomněl.
Lidi kolem kolibříka
Ze začátku to bylo jednoduché a jak se vše komplikovalo, docházelo k dělbě práce. Komplikovalo se asi nedá říct – spíš jak se postupně inovovalo a zlepšovaly služby. Zpočátku se zpívalo jen tak, dnes máme výkonnou aparaturu, zpočátku tam byl sud a rum, dnes je sudů deset a pokud jde o kořalky, tak se barvy smějí (kromě "jablíčka", kterého je vždycky málo). Zpočátku se dokonce při vystoupení nečepovalo, dnes se čepuje již od dopoledne. Zpočátku se všichni dívali na vystoupení, dnes se účastníci rozdělili na diváky a konzumenty. Diváci sedí v amfiteátru a poslouchají, konzumenti stojí u baru a všude kolem a kecají a spolu s těmi, kteří i řvou, tak ruší ty, kteří chtějí poslouchat. Vzhledem k tomu, že počet konzumentů rok od roku narůstá, blíží se doba, kdy se zpívání stane zbytečným. Zpočátku se večer zpívalo u táboráku, dnes už jen u saloonu a táborák trochu ruší.


Památeční závěsníky
Takovou až rituální záležitostí se staly památeční závěsníky, bez kterých by se Kolibřík určitě neobešel a máme celou řadu jejich sběratelů. Vím dokonce o dvou, kteří mají závěsníky ze všech doposud konaných ročníků. Jedním z těchto šťastných sběratelů je Maruška Kosíková z Becajdy a tím druhým je předpokládám Karel Ziegler. Začíná už být čím dál těžší vymyslet něco nového. Kromě malovaných na dřevěné placce už jsme měli závěsníky keramické, kožené, malované na kamenech, kolibříky z drátů, a já už nevím jaké. Zatím je celých těch 22 let dělám já, ale nešlo by to bez pomoci Jardy Hoška, který mi dřevěné polotovary připravuje.

Pod čarou
Musím ještě poznamenat, že mé nostalgické vzpomínky jsou a) velmi subjektivní a za b) poznamenané začínající stařeckou demencí. Takže uvítám jakékoliv doplnění o konkrétní údaje či data. a také bychom na těchto stránkách uvítali nějaké historické kolibříkovské fotografie. Pokud nějaké máte, zapůjčete je Paťákovi nebo Ivanovi Latečkovi.
Kolibříkovské příznivce zdraví Zdeněk Palán
Klipy
V prvních ročnících vzniklo hluché místo po skončení zpívání a vyhlášením vítězů. Zapláclo se to zčásti cenou diváka, ale pořád ten čas využit nebyl. Tak se přišlo s tím, že se udělají klipy – zpočátku zhudebněné písničky a později už všechno možné. Některé kousky byly dosti vydařené.
Uvědomil jsem si, že jsou lidi, kteří mají komický (nebo snad i herecký) talent daný od boha. Jistě si vzpomínáme na role, ztvárněné známými komiky Oldou Petřinou, Pepíkem Dusilem nebo Agrárou či charakterními herci jakými jsou Irena Hellerová nebo Pepa Novosad. i snahu mladých, kteří ale ještě musí divácky prorazit. V paměti máme i vystoupení, které předvedl Podblanický dívčí pěvecký sbor Vlasta, především v písni Vozil sedlák hnůj. Z úspěšných inscenací lze uvést: U trajců v hospodě u vola, Jóžin z bažin, František Dobrota, Tyrolský pláně, Felína z El Pasa, Polednice, Sněhurka a 7 trpaslíků a další.
Publikováno 01.06.2010 (aktualizováno 29.09.2021)
Pro další článek klikněte na tlačítko níže...
Historická úvaha na téma Kolibřík od Martina Palána

Na osadě Údolí návratu patří hudba a vůbec muzicírování neodmyslitelně. V sedmdesátých letech, kdy se ještě chodilo do hospody v Hradišti, Zdeňka Palána napadlo uspořádat pěveckou soutěž. Po vzoru populárního Slavíka ji pojmenoval Kolibřík. Také pták, ale menší. Tenkrát vystoupil každý, kdo uměl jen trochu na něco hrát a zpívat. Postupem času se do Hradiště na Kolibříka začali sjíždět muzikanti z okolí a Kolibřík získával jasnou formu. A protože se od začátku jednalo o soutěž, každé vystoupení hodnotila porota. Zpočátku se o soutěž staralo pár lidí – sestavila se porota, vylosovalo pořadí kapel, narazil se sud, Zdeněk akci moderoval a na závěr sečetl zapsané body a napsal diplomy.

Když se v osadě upravil amfiteátr pro pořádání takové akce, odstartoval v roce 1985 první oficiální ročník Poláneckého Kolibříka. Zachoval se koncept soutěže, tedy losování pořadí, porota a hlasování diváků, vyhlášení vítězů. Jak se Kolibřík rozvíjel, účinkujících a zejména hostů bylo čím dál víc, musela přijít na řadu i elektřina a ozvučení formou aparatury. Časem se tak z Poláneckého Kolibříka stala velká kulturní akce. To s sebou každoročně nese velké přípravy. Přípravu amfiteátru, jeviště, hlediště, zázemí, rozvody elektřiny, zajištění rozmanitého občerstvení, zajištění služeb ve stáncích, profesionální zvukaře, přípravu a distribuci pozvánek, zajištění cen, organizaci porotců, zapisovatelů a mnoho dalších příprav. Od roku 2019 moderuje akci Martin Palán s podporou Zuzky Krátké. Ke Kolibříkovi neodmyslitelně patří i upomínkové závěsníky. Za ty desítky let se jich vystřídalo několik druhů. Byly dřevěné, hliníkové, železné, cínové, keramické, korkové, kožené, kamenné… Víme i o dvou sběratelích, kteří mají od prvního ročníku všechny. Maruška Kosíková a Karel Ziegler. Závěsníky dnes připravuje starší z bratrů Ondra Palán.

Za ty desítky let se na jevišti vystřídalo nepřeberné množství kapel či jednotlivců. Z nejčastěji účinkujících můžeme zmínit např. Jirku "Černocha" Novotného a jeho Black and White, rodinu Navrátilů v sestavách Navrs brothers, Navrs family, Chmelíky, Franťáka, ÚN v čele s Mirkem Vrlou a Karlem Skopcem, Vlak na Znosim, Lahvátor, Šakalí dech či Michala Žabu, který na podiu s basou stál zcela určitě nejčastěji. Tradicí, která vyplní čas pro sečtení bodů a napsání diplomů, se stal klip. Divácky úspěšné scénky ztvárněné osadním souborem, jenž se každoročně mění. Za zmínku stojí díla U Trajců v hospodě U vola, Jóžin z bažin, Podblanický dívčí pěvecký sbor Vlasta, soubor bubeníků, či z posledních let jedna z inscenací U soudního hostince v režii tvůrce Martina "Macáka" Navrátila. Díky kamarádské atmosféře patří večerní kolibříkovské hraní k nejlepším hudebním zážitkům na osadě Údolí návratu.
Všechny kamarádky a kamarády zdraví Martin Palán
